Exotické nemoci
Sars
SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome) je virové onemocnění vyvolané virem SARS. Tento virus zřejmě před rokem 2002 nevyvolával onemocnění u lidí. Předpokládaným zdrojem je zvířecí virus, který se stal nebezpečným pro člověka. Nejčastější cestou přenosu je blízký kontakt se zvířaty, v šíření nemoci se mohou uplatnit také předměty kontaminované trusem. Inkubační doba je většinou 2–6 dnů. První příznakem nemoci je vždy horečka. Mezi další projevy patří kašel, bolest v krku, malátnost, zimnice, bolesti hlavy, zvracení a průjem. Nákaza vyvolává zánět plic, který vede k vzniku dušnosti, poruše okysličování krve a dechovému selhání. U dětí do 12 let probíhá onemocnění většinou mírně s dobrou prognózou. U starších a oslabených jedinců však často mívá smrtelný průběh. Očkování zatím není k dispozici.
Schistosomóza
Schistosomóza je parazitární onemocnění způsobené krevními motolicemi. Nákaza je rozšířena především v oblastech tropů a subtropů. Po malárii je druhým nejvýznamnějším tropickým onemocněním. Zdrojem nákazy je člověk, který prostřednictvím stolice nebo moči kontaminuje sladkou vodu. K nákaze dochází průnikem motolic při koupání se v těchto vodách. Naprostá většina případů vzniká v subsaharské Africe, velké riziko hrozí u turisticky oblíbených jezer – Viktoriina a Malawi. Inkubační doba je nejčastěji 3–8 týdnů. Projevy nemoci závisí na druhu motolic a na jejich množství v organismu. Za několik hodin po nákaze dochází v místě vstupu infekce ke vzniku svědivé vyrážky na kůži. Za několik týdnů dochází k rozvoji horečnatého stavu s bolestmi břicha, svalů a kloubů, suchým kašlem a průjmem. Po uplynutí několika měsíců až let dochází ke vzniku specifických projevů, které závisí na druhu motolice. Močová schistosomóza se projeví bolestivým močením a dalšími komplikacemi v močovém traktu. Střevní schistosomóza postihuje střevo a játra. Asijská schistosomóza se může projevit poškozením střeva, slinivky břišní, nervové tkáně, plic či mozku. Léčba spočívá v podávání antiparazitik. V rizikových oblastech je zapotřebí vyhýbat se i krátkodobému kontaktu s kontaminovanou vodou. Pokud k němu náhodně dojde, kůži rychle osušíme ručníkem.
Shigelóza (bacilární úplavice)
Bacilární úplavice je onemocnění způsobené bakteriálním rodem Shigella. Shigelózy patří k vysoce nakažlivým infekčním nemocem, jejichž výskyt převažuje v rozvojových zemích. Onemocnění se šíří především přímým kontaktem, pomocí „špinavých rukou“. K nákaze dochází také kontaminovanou vodou a potravinami. Inkubační doba je 1–3 dny. Nemoc začíná náhle vysokou horečkou, zimnicí a třesavkou. Poté se přidávají křečovité bolesti břicha a průjmy, nejprve s vodnatou stolicí, která poté obsahuje příměs hlenu a krve. Zvracení nebývá časté. Průjmy doprovází charakteristické nucení na stolici. V rozvojových zemích je největší komplikací dehydratace a minerální rozvrat. Tento stav může skončit úmrtím nemocného. Léčba se zaměřuje na dostatečný pitný režim a náhradu ztracených minerálů, v terapii se většinou podávají i antibiotika. Vakcíny proti bacilární úplavici jsou zatím ve fázi vývoje. Důležitá je tak prevence v podobě dodržování hlavních hygienických pravidel.
Skvrnitý tyfus
Původcem skvrnitého tyfu je bakterie Rickettsia prowazeki. Onemocnění se vyskytuje v zemích Asie, Afriky a Ameriky, především v oblastech s nízkou socioekonomickou úrovní. Zdrojem nákazy je člověk, přenašečem veš šatní. Vstupní branou infekce jsou drobné ranky po poštípání nebo poškrábání, kam se dostane trus vši. Inkubační doba je obvykle 10–14 dnů. Skvrnitý tyfus většinou začíná náhle horečkou, zimnicí, třesavkou, bolestmi hlavy a celého těla. Mohou se objevit příznaky poškození nervového systému, v nejtěžších případech nemocný upadá do bezvědomí. Po několika dnech se objevuje vyrážka, zejména na trupu, méně na končetinách, na obličeji zcela chybí. V typických případech se stav během prvního týdne zhoršuje, koncem druhého týdne však horečka opadne a stav vědomí se vrátí k normě. Těžké poškození nervového systému a komplikace v podobě bakteriální infekce a sepse mohou vést k smrti nakaženého. Léčba spočívá v podávání antibiotik. Samozřejmostí je odvšivení nemocného.
Spalničky
Spalničky jsou virové onemocnění vyvolané virem spalniček. Choroba patří k nejnakažlivějším infekčním nemocem vůbec. Jediným zdrojem nemoci je člověk. Přenos viru se uskutečňuje nejčastěji kapénkovou cestou, přičemž vstupní branou nákazy jsou spojivky a sliznice dýchacího traktu. Inkubační doba je 6–13 dní. V průběhu onemocnění se rozeznávají dvě stadia. První fáze trvá asi 4 dny a je charakterizována vzestupem teploty, rýmou, kašlem a zánětem spojivek. Po uplynutí této doby dochází k rozvoji druhé fáze s typickou kožní vyrážkou. Ta začíná za ušima a na zátylku, přičemž se postupně rozšíří na obličej a poté i na trup a končetiny. Po dalších pěti dnech dochází k ústupu vyrážky s přechodnou pigmentací postižených míst. U dospělých probíhá nemoc závažněji a s více komplikacemi. Mezi nejčastější komplikace patří bakteriální infekce tkání poškozených spalničkovým virem. Jedná se především o zánět středního ucha, zánět dutin nebo zápal plic. Virové onemocnění však může způsobit i závažnější komplikace v podobě zánětu hrtanu, slepého střeva nebo mozkové tkáně. Léčba se zaměřuje pouze na příznaky onemocnění. Při bakteriálních komplikacích se podávají antibiotika. Nemoc je vysoce nakažlivá, a proto je nutné nemocné izolovat od zdravých osob.
Spavá nemoc
Spavá nemoc je parazitární onemocnění vyvolané prvoky rodu Trypanosoma. Nemoc se vyskytuje pouze v oblastech subsaharské Afriky, kde je přítomen přenašeč – moucha tse-tse. Zdrojem infekce jsou především nemocní lidé, dobytek a volně žijící kopytníci. Inkubační doba je 1–3 týdny. V místě vstupu infekce do organismu se objevuje teplý, bolestivý vřed. Postupně dochází ke zvětšení spádových mízních uzlin. Za 2–4 týdny dochází k invazi parazitů do krve, což se projeví horečkami, slabostí, bolestmi hlavy, světloplachostí a podkožními otoky. Ve druhé fázi nemoci dochází k poškození centrální nervové soustavy, jež se projevuje bolestmi hlavy, změnou chování, poruchami spánku, křečemi a mimovolními pohyby. Nemocný může zemřít na komplikace zánětu srdečního svalu nebo mozkových obalů a mozkové tkáně. Léčba spočívá v podávání antibiotik. Vakcína v současné době neexistuje. V prevenci se uplatňují repelenty, vhodný oděv a speciální lapače.
Svrab
Původcem svrabu je roztoč zákožka svrabová. Samičky zákožky žijí v rohové vrstvě kůže v chodbičkách, kde se živí tkáňovým mokem a kladou vajíčka. Nemoc se vyskytuje po celém světě. K přenosu dochází při těsném kontaktu s nemocným člověkem, obzvláště při pohlavním styku. Nákaza je možná i prostřednictvím kontaminovaného prádla. Inkubační doba je 2–6 týdnů. Hlavním příznakem je silné svědění, na kůži jsou viditelné pupeny a strupy ve dvojicích, které vyznačují začátek a konec chodbičky parazita. Vyrážka se obvykle vyskytuje na rukou, zápěstí, v oblasti lokte, podpaží, na dvorcích bradavek, předkožce, v oblasti pupku, pasu, hýždí a vnitřních ploch stehen. Komplikací je bakteriální infekce rozškrábané vyrážky. Léčba spočívá v podávání přípravků, které parazita vyhubí. Dále je nutná každodenní výměna oděvu a ložního prádla. Prevencí je dodržování základních hygienických pravidel.
Syfilis
Syfilis, příjice nebo lues je bakteriální onemocnění vyvolané bakterií Treponema pallidum. Syfilis je celosvětově rozšířené onemocnění. Zdrojem nákazy je výhradně člověk. K přenosu infekce dochází pohlavním stykem, těsným kontaktem se slizničními a kožními projevy choroby, ale také přenosem z matky na plod. Branou vstupu infekce je obvykle kůže a sliznice, nejčastěji v oblasti slabin a úst. Inkubační doba je 3–90 dnů, průměrně 21 dnů. V první fázi dochází k vzniku nebolestivého vředu v místě, kudy bakterie vstoupila do organismu. Současně dochází k nebolestivému zduření místních lymfatických uzlin. Vřed se hojí 1–12 týdnů a je významným zdrojem dalšího šíření nákazy. Ve druhé fázi nemoci, která typicky přichází za 2–8 týdnů, dochází k vzniku vyrážky lokalizované především na trupu. Různé formy vyrážky se však objevují všude po těle i na sliznicích. V této fázi je typická přítomnost únavy, teploty, nechutenství, bolestí kloubů a celkového zduření mízních uzlin. Třetí fáze nemoci se objevuje za 3–5 let a je charakterizována vznikem velkých kožních uzlů, takzvaných gumat. Gumata se postupně rozpadají a stojí za rozvojem vředů, po nichž zůstávají výrazné jizvy. Závažnější komplikací třetí fáze je postižení nervové tkáně a aorty. Vrozená syfilis vzniká přenosem infekce z matky na plod. Projevuje se různým stupněm postižení od mírnějších forem až po závažné poškození, které vede k úmrtí plodu. Léčba spočívá v podávání antibiotik a závisí na fázi onemocnění. Dosud neexistuje žádná účinná očkovací látka. Prevencí je dodržování zásad chráněného pohlavního styku a vyvarování se kontaktu s kožními a slizničními projevy choroby.
Test
test
Tetanus
Původcem nemoci je bakterie Clostridium tetani. Za příznaky onemocnění je zodpovědný toxin tetanospasmin, který bakterie produkuje. Bakterie se běžně vyskytuje ve střevech koní, hovězího dobytka i člověka, odkud se s výkaly dostává do půdy a prachu, kde ve formě spor vydrží měsíce i roky. K lidské nákaze dochází nejčastěji při poranění. Celosvětově onemocní tetanem asi 1 milión lidí. Inkubační doba se pohybuje v rozmezí několika dnů až týdnů. Na počátku onemocnění vzniká pocit namožení svalů, nemocný je neklidný, nespavý, nadměrně se potí a pociťuje bolest a pálení v infikované ráně. Poté dojde ke vzniku zvýšeného napětí žvýkacích svalů s nemožností otevřít ústa. Dále dochází ke stahu mimického svalstva, postižení hltanu se projeví obtížemi při polykání, tuhne i svalstvo šíje. Svalové napětí se postupně propaguje do všech svalů. Největší komplikací je postižení hrtanu se zástavou dechu. Stav je provázen vzestupem teploty s výrazným pocením, vzestupem tlaku krve a zvýšením srdeční frekvence. Vzácnější je lokalizovaná forma nemoci, kdy dojde k postižení pouze svalů v okolí rány. Základem léčby je hospitalizace. V terapii se používají antibiotika a další léky, které mají za cíl potlačit nemoc samotnou i její příznaky. U těžkých forem tetanu dosahuje úmrtnost až 60 %. U lehčích forem dochází ke smrti asi v 6 % případů.
Trachom
Trachom je infekční onemocnění vyvolané bakterií Chlamydia trachomatis. Nemoc je v rozvojových zemích nejčastější příčinou slepoty. Podle odhadů Světové zdravotnické organizace trpí nákazou kolem 100 miliónů lidí po celém světě. Trachom se vyskytuje především v oblastech se špatnou úrovní hygieny. Nákaza je rozšířena zejména v Africe, Asii a Jižní Americe. Přenáší se kontaktem se sekrety nemocného (typický je přenos špinavýma rukama do očí), nepřímo může dojít k nákaze kontaminovaným oblečením nebo prostřednictvím hmyzu. Inkubační doba je 5–12 dnů. Onemocnění se projevuje zánětem spojivek, typický je vznik bělavých uzlíků na spojivce a v oblasti spojení rohovky a bělimy. Opakované infekce vedou ke vzniku zánětlivé membrány, která přerůstá přes rohovku. Zánětem bývá postiženo především horní víčko. Léčba spočívá v podávání antibiotik. Účinná očkovací látka v současné době neexistuje. V případě opakovaných infekcí hrozí vážná porucha zraku až slepota.
Trichomonóza
Trichomonóza je pohlavně přenosné onemocnění vyvolané parazitem Trichomonas vaginalis (bičenka poševní). Zdrojem nákazy je výhradně člověk, infekce se šíří pohlavním stykem. Onemocnění se vyskytuje po celém světě. Inkubační doba je 4–20 dní. U mužů probíhá nákaza většinou bezpříznakově, u žen se v akutní fázi projevuje žlutozeleným, zpěněným, nepříjemně páchnoucím výtokem z pochvy. Zevní rodidla ženy jsou červená, oteklá a svědí. Infekce dělohy a vejcovodů jsou vzácné. U mužů se může nákaza projevit hnisavým zánětem močové trubice. Léčba spočívá v podávání antibiotik, je nutné léčit současně všechny sexuální partnery. Účinná očkovací látka v současné době neexistuje. Prevencí choroby je dodržování zásad chráněného pohlavního styku.
Trichurióza
Onemocnění je způsobeno parazitem tenkohlavcem lidským. Jde o jedno z nejčastějších parazitárních onemocnění, odhaduje se, že jím trpí až 1 miliarda osob. Výskyt je celosvětový s vyšší frekvencí v oblastech vlhkých tropů a subtropů. Zdrojem nákazy je člověk, k přenosu dochází požitím vody a potravin, které jsou kontaminovány vajíčky. Z vajíček se vyvíjejí larvy, které se zavrtávají do sliznice tlustého střeva. Inkubační doba je 60–90 dnů. Průběh nákazy je často bezpříznakový. Při masivní nákaze se objevují bolesti břicha a průjem s typickým nutkáním na stolici. Ve stolici se objevuje hlen a příměs krve. Chronická infekce vede k poruchám výživy, jež se například u dětí může projevit poruchami růstu a vývoje. Léčba spočívá v podávání antiparazitik. Vakcína v současné době neexistuje.
Tuberkulóza
Tuberkulóza je celosvětově rozšířené chronické onemocnění vyvolané bakterií Mycobacterium tuberculosis. Zdrojem nákazy je nemocný člověk, který bakterie vylučuje při kašli. Přenos bakterií se tak děje převážně vzdušnou cestou. Výjimečně je vstupní branou zažívací trakt nebo poraněná kůže. Tuberkulózou je v současnosti promořena asi třetina světové populace. Ročně na toto onemocnění umírá kolem 3 miliónů lidí. Riziko nákazy hrozí především v rozvojových zemích. Počet případů stoupá i ve vyspělých státech, zejména v souvislosti se stěhováním obyvatelstva. Inkubační doba je většinou 2–12 týdnů. Nejčastější formou nemoci je plicní tuberkulóza. Časným příznakem postižení plic je suchý kašel nebo chrapot. Postupem času se kašel stává produktivní, nemocný vykašlává hlen s možnou příměsí krve v důsledku rozpadu plicní tkáně. Teplota se zvyšuje po námaze, především večer. Nemocný je malátný, ubývá na váze, může pociťovat bolest na hrudníku. Komplikacemi postižení plic jsou pneumotorax, výpotek či masivní krvácení z plic. Dále může dojít k postižení nervové tkáně nebo mízních uzlin. Postižení uzlin je typicky lokalizováno na krku. Uzliny se zvětšují, splývají a po určité době se provalí skrze kůži. Tuberkulóza však může postihnout prakticky jakýkoliv orgán lidského těla. Léčba tuberkulózy je velmi složitá a dlouhodobá. V terapii se používají léky proti tuberkulóze, takzvaná antituberkulotika. Léčba většinou trvá několik měsíců a zahrnuje přísný zdravotní režim.
Tularémie
Tularémie je bakteriální onemocnění způsobené bakterií Francisella tularensis. Nemoc je rozšířena po celé severní polokouli mezi 30. a 70. rovnoběžkou. Tularémii může přenášet více než 100 druhů živočichů. Infekce může proniknout do organismu při malém poranění kůže nebo neporušenou sliznicí, buď přímým kontaktem se sekrety a těly uhynulých nebo nemocných zvířat, či zprostředkovaně pomocí klíšťat, komárů a ovádů. K nákaze může dojít i prostřednictvím kontaminovaných předmětů, potravin a nápojů. Inkubační doba je většinou 2–10 dnů. Projevy nemoci závisí na vstupní bráně infekce do organismu. Při kožní infekci dojde ke vzniku drobného hnisajícího vřídku a zduření místních mízních uzlin až do velikosti ptačího vejce. Uzliny se většinou postupem času rozpadnou. Onemocnění je většinou doprovázeno horečkou, zchváceností, pocením a dalšími příznaky zánětlivého postižení. Obdobně může dojít k infekci oka nebo hltanu, při infekci zažívacího systému se objevují bolesti břicha a průjmy. Při vdechnutí bakterie se rozvíjí zápal plic. V nejzávažnějších případech může dojít k rozsevu bakterie krevním řečištěm se vznikem závažného poškození vnitřních orgánů. Základem léčby je podávání antibiotik, v případě rozpadu uzlin je nutný chirurgický zákrok. Prevencí je dostatečná tepelná úprava masa a vyvarování se kontaktu s uhynulými nebo podezřele se chovajícími zvířaty. Očkovací látka se používá v ochraně rizikových skupin, mezi něž patří kupříkladu laboratorní pracovníci.
Venerický lymfogranulom
Venerický lymfogranulom je pohlavní infekce vyvolaná bakterií Chlamydia trachomatis. Onemocnění je typické pro subtropické a tropické rozvojové země, v poslední době se však stále častěji objevuje i v Evropě a Severní Americe. K nákaze dochází průnikem bakterie skrze porušenou sliznici během pohlavního styku. Inkubační doba je 3–21 dnů, nejčastěji se nemoc projeví po 14 dnech od nákazy. Po uplynutí inkubační doby se na genitálu v místě vstupu infekce objeví vyrážka, která se postupně přemění na nebolestivé vředy. Současně dochází k jednostrannému zvětšení tříselných uzlin. Postižené uzliny postupně splývají, hnisají a vytvářejí kožní píštěle. Při hojení dochází k tvorbě jizev. Neléčená infekce vede ke vzniku rozsáhlého zánětu s výrazným jizvením a poruchou mízního řečiště, což vede k hromadění mízy v postižené oblasti. Léčba spočívá v podávání antibiotik. Účinná očkovací látka v současné době neexistuje.
Viscerální leishmanióza
Viscerální neboli útrobní leishmanióza je způsobena parazity rodu Leishmania. Ve světě je známa též pod názvem „kala-azar“, což v překladu znamená „černá horečka“. Nákaza se vyskytuje přibližně v 60 zemích světa, přičemž 90 % všech případů registrujeme v Indii, Nepálu, Bangladéši, Súdánu a Brazílii. Zdrojem nákazy jsou člověk a zvířata, především psovité šelmy a hlodavci. Infekci přenášejí různé druhy bodavého hmyzu. Inkubační doba je nejčastěji 3–8 měsíců. Onemocnění začíná postupně se zvyšující horečkou, teploty stoupají často ve večerních hodinách. Později se objevuje únava, noční pocení, bledost, nechutenství, zvracení a průjem. Dochází ke zvětšení sleziny, jater a mízních uzlin po celém těle. Kůže je bledá a zejména u indické formy nemoci nabývá tmavě šedé barvy. Odtud pochází název černá nemoc. Postupem času dochází k úbytku tělesné hmotnosti, vzniku otoků, krvácivých projevů nebo zápalu plic. Neléčené případy většinou končí úmrtím. Léčba spočívá v podávání antibiotik. Účinná očkovací látka v současné době neexistuje. V prevenci se doporučuje nošení vhodného oblečení, používání repelentů a speciálních moskytiér.
Vzteklina
Onemocnění vyvolává virus vztekliny. Světová zdravotnická organizace ročně eviduje kolem 55 000 úmrtí na vzteklinu, zejména v zemích Afriky a Asie. Velkou část tvoří nemocní pokousaní vzteklým psem. Přenos nemoci se děje nejčastěji kontaminovanou slinou vzteklého zvířete. V oblastech, kde se neprovádí očkování psů, tvoří hlavní zdroj nemoci. Přírodním zdrojem však jsou i divoce žijící šelmy (liška, vlk, jezevec, šakal aj.) a netopýři. Virus se nejprve pomnoží v místě kousnutí a po řadě dní až měsíců postupuje podél nervových vláken do centrálního nervového systému. Inkubační doba může činit 9 dní až 19 let, většina jedinců onemocní do 90. dne od pokousání. Nemoc začíná teplotou, slabostí, bolestmi hlavy či nechutenstvím. Dotyční jedinci často cítí bolest a pozorují zvýšené pocení v okolí infikované rány. V průběhu několika dalších dnů dochází k záchvatům halucinací, zmatenosti, typický je strach z vody a křeče polykacích svalů. Poté se objevují obrny nervů, stav může přejít do vzniku bezvědomí. Léčba vztekliny neexistuje. Rozvinuté onemocnění je vždy smrtelné.
Západonilská horečka
Původcem virového onemocnění je virus z čeledi Flaviviridae. Zdrojem infekce jsou ptáci, přenašečem komáři. Virus se vyskytuje v Africe, Asii, Evropě, Austrálii i Americe. Inkubační doba je 2–6 dní. Onemocnění má většinou bezpříznakový průběh. Ve zbytku případů dochází k náhlému vzniku horečky a silných bolestí hlavy. Časté jsou též bolesti břicha, nevolnost, bolest očí, překrvení spojivek, bolesti svalů a kloubů, může být přítomno i zduření mízních uzlin po celém těle. Na trupu a horních končetinách se často tvoří vyrážka. V nekomplikovaných případech je prognóza dobrá. Mezi možné komplikace patří postižení nervového systému v podobě dráždění mozkových plen nebo nervových obrn. Obrny mohou zůstat trvale a v tomto případě činí úmrtnost kolem 10 %. Komplikovaným průběhem jsou ohroženi zejména starší jedinci. Léčba se zaměřuje na příznaky onemocnění. Očkování v současné době neexistuje, a tak je kladen velký důraz na ochranu před pobodáním komáry pomocí repelentů, moskytiér a vhodného oblečení.
Zarděnky
Zarděnky jsou virové onemocnění vyvolané virem zarděnek. Zdrojem nemoci je člověk s viditelnými projevy nemoci i bez nich. Virus se šíří kapénkovou cestou, přičemž vstupní branou nákazy je sliznice dýchacích cest. Možný je i přenos choroby z matky na dítě skrze placentární lůžko. Zarděnky jsou rozšířené po celém světě s vysokým výskytem v zemích, kde není zavedeno povinné očkování. Inkubační doba kolísá mezi 12 a 23 dny. Po uplynutí inkubační doby dochází k rozvoji drobně skrvnité růžové vyrážky. Vyrážka začíná na obličeji a šíří se na trup, přičemž prakticky nepostihuje končetiny. Drobné skvrny lze spatřit i na sliznici patra. Rozsev vyrážky většinou doprovází mírně zvýšená teplota a zduření krčních nebo hlavových uzlin. Ty jsou obzvláště u dospělých velmi citlivé na pohmat a bolestivé. Průběh nemoci bývá mírnější než u spalniček. Komplikace jsou vzácné a zahrnují snížení počtu krevních destiček, krvácivé projevy, zánět mozkové tkáně, zánět a bolest kloubů. Vrozené zarděnky způsobují různě těžké poškození plodu až předčasný porod nebo úmrtí. Léčba se zaměřuje pouze na příznaky onemocnění. Nemocné je třeba izolovat od zdravé populace, nakažlivost je však menší než v případě spalniček.
Záškrt
Záškrt je bakteriální onemocnění vyvolané bakterií Corynebacterium diphtheriae. Onemocnění se vyskytuje celosvětově, po zavedení očkování však v menší míře. Vysoké riziko nákazy je především v rozvojových zemích Asie a Afriky. Záškrt je výhradně lidskou nemocí. Nejčastější přenos je kapénkovou cestou nebo kontaktem s kontaminovanými předměty. Zdrojem onemocnění jsou nemocní lidé i bacilonosiči. Inkubační doba je 2–4 dny. Bakterie neproniká do organismu, ale způsobuje povrchové poškození tkání, zejména sliznice dýchacích cest. Za příznaky onemocnění je zodpovědný bakteriální toxin, který ničí zdravou tkáň v okolí bakterie. Z poškozené sliznice vznikají povlaky, které brání proudění vzduchu a mohou vést k zadušení. Nemoc se nejčastěji projevuje jako těžká povlaková angína. Povlaky se nevytváří pouze na mandlích, ale mohou vznikat i v hltanu a hrtanu. Postupně dochází k mohutnému otoku dýchacích cest a krku se zvyšující se horečkou. Neléčené onemocnění může skončit zadušením nemocného. Komplikací záškrtu je prostup toxinu do krevního řečiště, kde způsobuje poškození srdce, nervové tkáně a ledvin. Onemocnění se léčí antibiotiky a protilátkami proti bakteriálnímu toxinu. V závažných případech je nutná hospitalizace na jednotce intenzivní péče a izolace na infekčním oddělení.
Zika virus
Horečka zika je virové onemocnění způsobené virem zika. Tento virus patří mezi flaviviry, podobně jako virus horečky dengue, žluté zimnice nebo japonské encefalitidy. Zdroj nákazy tvoří člověk, přenašečem jsou komáři rodu Aedes, kteří přenášejí také horečku dengue nebo chikungunya. Vzácněji dochází k přenosu infekce z matky na plod nebo při pohlavním styku. V současnosti probíhají intenzivní studie zabývající se právě těmito možnostmi přenosu. Virus byl poprvé objeven v Ugandě roku 1947. Od té doby byly zaznamenány ojedinělé případy infekce především v Africe a Asii. V roce 2007 se poprvé objevily hromadné případy nákazy v Mikronésii a později i v dalších státech Oceánie. V roce 2014 došlo k zavlečení infekce do regionu Střední a Jižní Ameriky.
Žlutá zimnice
Původcem je virus žluté zimnice. Onemocnění se vyskytuje v některých tropických zemích Afriky a Ameriky. Jedná se přibližně o 40 států, vysoké riziko infekce hrozí především v Bolívii, Brazílii, Kolumbii, Ekvádoru a Peru. Virus žluté zimnice přenášejí komáři různých druhů. Inkubační doba se udává v rozmezí 3–6 dnů. Onemocnění začíná náhle horečkou, únavou, slabostí, bolestí hlavy a silnou bolestí zad. V prvním stadiu nemoci dochází k překrvení spojivek a zarudnutí jazyka. U lehčích forem končí nemoc asi do tří dnů od vzniku příznaků. Těžší formy onemocnění postihují játra se vznikem žloutenky s charakteristickými horečkami a zimnicemi. Od těchto projevů je odvozen název nemoci. Současně dochází k postižení ledvin, objevuje se krvácení do kůže a sliznic, často také zvracení krve, jehož příčinou je zánět žaludeční tkáně. Při postupu onemocnění je postižený apatický, může dojít k poruchám vědomí a křečím až ke vzniku bezvědomí. Pokud nemocný překoná infekci, rekonvalescence nebývá příliš dlouhá a onemocnění nezanechává trvalé následky. Z neočkovaných cestovatelů podléhá onemocnění až polovina nemocných.